Letos se termín velkolepého sletu na Červeném Potoce opět posunul směrem kupředu. Bohužel "soudruzi" s SPV na počasí nevyzrály a předpověď vypadala velmi bledě.

V pátek se na letišti "Červený Potok" u Králík sešla jen hrstka nejvěrnější a větší část osazenstva dorazila až během soboty. Do skupiny B jsem patřil i já :o)

Během sobotního dne buď pršelo a nebo foukalo, občas i oboje. V bunkru se promítalo video (kupodivu s leteckou tematikou), venku se dalo klábosit jedině někde pod přístřeškem.

Těsně před západem slunce se tam nahoře někdo přehmátl a na chvíli vypl vítr i déšť. Tuto vzácnou chvilku využili jen tři nadrženci co. Krátce nato se setmělo a bylo pro dnešek po létání.

"SPV diplomy nikdy nešetřilo!" - pravil Matka Náčelník a začalo se rozdělovat. A jelikož se přes den nedalo ani létat, a dokonce ani pozemní náhradní program co se uskutečnil loni nepřipadal v úvahu, museli členové SPV zapojit hodně fantazie.

"Staříci" dostali diplomy za věk, byl vyhlášen nejtěžší chroust, pak byl vzbuzen a vyhlášen nejslabší chroust, odměnu dostal zamilovaný pár za to že strávil nejvíc času ve stanu, odměny ve formě diplomu se dočkal zahraniční účastník. Určitě jsem ještě na něco zapomněl... Závěr ceremoniálu ozdobil "Matka Náčelník" recitací zveršovaných zážitků z jeho bohatého leteckého života.

Kdo přebíral diplom musel samozřejmě vypít nezbytné "stereo" aby si diplomu řádně vážil a dlouho na jeho přebírání vzpomínal :o) Už během noci jsme si mohli vychutnat pohled na oblohu plnou hvězd nerušenou žádným silným zdrojem světla. Pro nás z města vzácný okamžik a zároveň naděje že by se zítra přeci jenom mohlo létat.

Ti co narozdíl ode mne vstali z východem slunce byly odměněni krásnými výhledy na sluncem ozářené hřebeny Kralického Sněžníku a do údolíček kde se válela mlha. Ti co je vzbudilo až sluníčko si mohli krátce polétat jako já, než se rozfoukalo a ti co jim bylo blbě po včerejším večírku nelétali vůbec...

Na obloze se dokonce oběvil i sám "Matka Náčelník" aby majestátně odstartoval a zmizel někam mezi domorodce kde po přistání šířil povědomí o motorovém paraglidingu.

Tak nám to nedělní dopoledne nějak tak rychle uteklo a všichni začali pomalu balit. Nastalo doba loučení se a třepání rukou. Obešlo se to bez slz v oku, neb většina se nás sejde za tři týdny "U Vrány".

Členové SPV se snažili, ale bohužel ještě budou muset dopilovat disciplínu "poroučení větru dešti" a nebo pro příště zůstat věrni poslednímu víkendu v srpnu, to bude určitě jak naschvál krásně slunečno. Přesto jim patří náš dík a za rok určitě zase přijedem.

Na notebooku jednoho "nezávislého" reportéra jsem viděl moc hezké fotky z ranního polétání co já jsem zaspal a tak doufám že se někde oběví. Pak sem hned vrzu odkaz...

<- zpět