Home
Paragliding
MPG
Ultralighting
Fotogalerie
Odkazy
Moje rybičky
Ostatní


Mail





Jaké je to být pilotem, aneb Alan poprvé za kniplem

Sobota 1O. ledna 2009

Loni se u mne zničehonic objevil silný zájem o leteckou dopravu. Zjistil jsem, že existuje poměrně propracovaný dostupný letecký simulátor a že se dá zalétat i virtuálně po síti. Netrvalo ale dlouho a od kamaráda Michala jsem dostal hlášku o připravované akci Chci si vyzkoušet, jaké je to být pilotem na brněnském letišti, kde se letí skutečně a navíc s rolí „navigátora“ na pravém sedadle čtyřmístného letadla. Neváhal jsem ani chvíli a podal jsem si přihlášku.

Akce byla ze strany pořádajícího Martina výborně připravená. Včas jsem obdržel potřebné informace. V sobotu 10. ledna 2009 nastal kýžený okamžik, ráno jsem už ani nemohl dospat (nespím… probudím se ve čtyry ráno a už nezaberu). Předpověď počasí byla chvílemi slibná, chvílemi ne. Ráno to vypadalo slibně, jasno, žádná mlha, teplota kolem -13°C. V osm hodin přichází ve skvělé náladě Martin, a v ní zůstává celý den. Myslím, že tím dokonale nakazil i všechny ostatní. Provádíme předletovou přípravu. Z map vyplývá, že z Tuřan letíme do Kyjova, pak do Vyškova a odtud zpět do Tuřan. Pohledem z okna však vidíme to, co jsme vidět nechtěli. Od NE se nasouvá nízká oblačnost a dohlednost se zhoršuje. ATIS ale hlásí dohlednost 5 km, základny oblačnosti vyhovují, ani prognóza není nejhorší. I tak je ale čím dál víc pravděpodobnější úprava trasy letu. Dostáváme sluchátka a odjíždíme k letadlu.

Cessna Skyhawk OK-LOS Nahřívání motoru u ÚLu na letišti Brno Tuřany Martin Kuba a nadějný pilot Ondra Cessna Skyhawk OK-LOS na mezinárodním letišti Kyjov Pohled přes piloty na letišti v Kyjově

V úlu na nás čeká letadlo Cessna 172 OK-LOS. Už se nemůžu dočkat až vyrazíme na dráhu. Předtím jsme ale poučeni o způsobu předletové prohlídky letadla. Obcházíme letadlo, Martin vysvětluje vše potřebné. Celý den trpělivě vysvětluje naše všetečné dotazy. A už je to tady. Nastupujeme do letadla, upravuji si popruh, nasazuji sluchátka. Posloucháme ATIS, Martin rozhoduje – poletíme do Kyjova podle plánu!

Dostáváme povolení k pojíždění a následně vstup na dráhu. Odlétáme z dráhy 28. „Tak co, posádko, jdeme na to?“, zvolává do mikrofonu Martin. Všichni samozřejmě souhlasíme. To už Martin přidává otáčky motoru a zvyšujeme rychlost. Přichází vzlet, fáze letu, kterou mám asi nejraději. Tady někde mám před fyzikálními zákony děsnou pokoru. Odlepujeme se od země, zatáčka a Tuřany vidíme pod sebou na levé straně. Stoupáme na 2000 ft, odpovídač je nastaven na 0020.

To co vidím pod sebou, je jak velký hrbolatý táč, na který kuchařka poctivě naprášila moučkový cukr. Vidím, že v těchto poměrech je navigace podle terénu docela náročná – všechno vypadá skoro stejně. CRT opouštíme bodem Sierra. Kochám se letem. Martin průběžně vysvětluje co a jak se ovládá a jak letadlo reaguje na jaké povely a pohyby. Netrvá dlouho a jsme u Kyjova. Z letiště nikdo neodpovídá. Martin udělá průlet nad letištěm abychom zjistili podmínky pro přistání. Sníh tu je, ale naštěstí ho není moc. Vysvětluje nám princip zatáček před přistáním a klesáme na přistání. Asi díky sněhu jsem překvapen malými rázy při pojíždění na ploše.

Po krátké přestávce na protáhnutí si měníme posty. Kolega Vlastík si sedá za Odrou dozadu a já si jdu sednout na pravé přední sedadlo. Startujeme a po chvíli vzlétáme. Prožívám něco, co se mi nedaří tak úplně přenést na papír. Prostě skvělý pocit. Sleduji přístroje na palubní desce, koukám jako puk, Martin dává pokyny týkající se navigace. Místo Vyškova, který je zjevně zakryt „dekou“, provádíme okruh kolem Kyjova. Rozeznávám Hodonín, Dubňany. Zkoušíme stoupat, klesat, zatáčet. Koukám na zatáčkoměr, kulička pěkně drží ve svém „chlívečku“. Po chvíli opět klesáme na přistání a znovu se objevujeme na letištní zasněžené ploše. Mezitím se dostavila i místní letištní služba, Kyjov odpovídá. Znovu si vyměňujeme sedadla. Zatímco opětovně stoupáme, stádo několika desítek srnek se vedle letiště dál nerušeně pase. Kurs nás tentokrát navádí k CRT Tuřany. Před Sierrou navazuje Martin kontakt s Tuřany TWR, povolení ke vstupu dáno a blížíme se k dráze 28 tuřanského letiště. Sedáme na zem a míříme zpět k úlu. Let pro mne končí.

Tentýž den se vystřídaly další dvě posádky. Nakonec míříme do jedné slatinské restaurace, kde do večerních hodin probíhá poletový rozbor. Pokud mohu soudit, všichni byli s průběhem akce nadmíru spokojeni, většina z kolegů asi neletěla za palubní deskou motorového letadla naposledy. Spíše naopak. Martine, díky za skvělou akci!

Letecký simulátor si určitě pořídím. Ale v doopravdickém letadle s výhledem přes čelní sklo jsem určitě neletěl naposledy!

Alan Butschek

<- zpět