Home
Paragliding
MPG
Ultralighting
Fotogalerie
Kalendář
Vizitkář
Odkazy
Moje rybičky
Ostatní

Mail





Jak se létá s vírníkem I.

Něco málo úvodem:

Vírník jako letecký prostředek mě zajímal už dávno, zaujala mě jeho skladnost, minimální nároky na přistávací plochu, nezávislost na rozmarech počasí, obratnost, ale dostalo se mně jen informací, že se jedná o slepou vývojovou větev. A v naší republice jich doopravdy moc nelétalo…
V roce 2009 jsem se dostal díky kamarádovi Martinu Kučerovi na leteckou výstavu AERO do Friedrichshafenu. Kupodivu zde byla k vidění spousta variací na téma vírník, jednosedadlovky i dvousedadlovky -vedle sebe , za sebou, s tlačným i tažným uspořádáním vrtule, s kolečky i plováky, otevřená i uzavřená kabina … Že by to s tou slepou větví bylo trochu jinak…?
Myšlenka na vírník opět vyplavala na povrch. Jednoduchý prostředek, který mě byl schopen dostat do vzduchu, sice slušně zastávala motorová krosna s padákem, ale její závislost na rozmarech počasí a akční rádius je dosti limitující. Navíc mě vždycky bavilo létat ve dvou, možnost podělit se s někým o radost z létání prožitek umocňuje. Na období, kdy jsem vozil v letadle zájemce, kteří ještě nikdy neletěli, dodnes rád vzpomínám. Bohužel náklady na slušný padákový tandem s tříkolkou se hodně blíží pořizovací ceně dvoumístného ultralehkého letadla, závislost na počasí zůstává a skladnost už taky nic moc… a teď babo raď…
Pak ale moje letecké zájmy musely ustoupit trochu do pozadí, znáte to (nebo snad raději ne), stavba, rozvod, finanční problémy, ztráta, hledání a nalezení smyslu života… (berte to s nadhledem, však mě znáte :o)
Naštěstí jsem ale nikdy úplně neztratil kontakt s létáním, a na konci loňského roku jsem se díky Pavlovi Březinovi poprvé svezl ve vírníku! Byl to silný zážitek, a ve srovnání s letem ve vrtulníku to nevypadalo až tak složitě (jak technikou pilotáže, tak po stránce nákladů). Od této chvíle (18. 12. 2011) jsem s nadějí sledoval slibný vývoj vírníkové situace na našem nebi.
Na jarní akci „Oranžová sobota v Jihlavě“ již vše začínalo dostávat jasnější kontury, vírníky se úspěšně prodávají, zřizuje se škola, školí se instruktoři… Dobrou informací pro mne je to, že jako držitel licence ULLa potřebuji jen 5 hodin teorie a praktickou část lze též trochu zkrátit o navigační lety a dle toho jak mi to půjde.

Začínáme teorií:

25. července vyrážím na letiště Olomouc – Neředín LKOL, kde absolvuji v letecké škole Flyway teoretickou část výcviku. V první části jsme se od lektora Ing. Václava Fialy CSc., hlavního inspektora provozu ULV, dozvěděli o vývoji vírníků a jeho zkušenosti z jeho dlouholeté praxe s těmito stroji. V druhé části jsme zhlédli výukový film zaměřený přímo na vírníky firmy AutoGyro na kterých budeme létat.

A konečně vlastní praxe:

Začátkem minulého týdne mi volal Bříza, že bychom konečně mohli začít spolu létat! Ve hře byly dvě varianty, buď letiště Vyškov LKVY, anebo letiště AirCon Miroslav LKMIRA. K oběma mám srdeční vztah, na tom prvně jmenovaném jsem v roce 1995 absolvoval u Vladimíra Mixy výcvik na kvalifikaci UA. V Miroslavi jsem pak prvně na starém a posléze na novém letišti hangároval svého Typhoona a po jeho prodeji jsem tam nadále létal, na čem se dalo. V místním bezvadném kolektivu jsem strávil několik krásných roků.
Pavlovi Procházkovi jsem vděčný za to, že jsem se mohl přidat k jejich tříčlenné skupince, která si dělá piloťák na svém Calidusovi v Miroslavi.
Na letišti jsme se sešli kolem deváté ranní, udělali jsme si předletovou prohlídku, seznámili jsme se s ovládacími prvky vírníku a pak se začalo létat. Byla to radost, pozorovat u kolegů nadšení z prvních letů a poslouchat jejich zážitky po přistání (všichni tři letěli poprvé). Pak se ještě krátce svezl jeden bývalý vrtulníkář, co jel kolem, a konečně je řada na mě.
Vezmu to hezky od začátku. Do Caliduse se nastupuje velice pohodlně, žádné tady se neopírej, sem nešlap… celá kabina je pevná a tak si netřeba brát servítek. Zapnout pásy, nasadit sluchátka, kouknout dozadu k vrtuli jestli se tam nikdo nemotá a můžeme to nahodit. Motor (Rotax 912) je zahřátý od kolegů a tak rovnou pojíždíme na vyčkávací místo dráhy 30. Cestou si zkouším, jak to reaguje na nohy a jak to brzdí. Před vstupem na dráhu si to bere Pavel zpět a já se toho budu jen tak držet. Najíždíme na dráhu, předrotátor začíná roztáčet rotor a když je tam přes 200 ot./min., odbrzdíme, plný plyn a vírník vyráží kupředu.
Přední kolečko se rychle zvedá, poté je potřeba potlačit a držet je jen lehce nad zemí. Při 60 km/hod. už by se to zvedalo, ale držíme zadní kolečka ještě do 80 km/h na zemi a pak už se vírník sám zvedá. Následuje velice krátký rozběh, a když je na rychloměru 100, přecházíme do stoupání. Ve třetí zatáčce opouštíme levý okruh a odlétáme na východ do prostoru. Během stoupání sleduji budíky, abych si zapamatoval kde co je, a nemusel to pak hledat, když to bude potřeba. Krátké samostudium přerušila věta ve sluchátkách „Je to tvoje…“ Levou ruku na plyn, pravou na knipl a zkouším první 360 levou, pak pravou, nohu není vůbec potřeba šlapat. Hraji si s vyvážením – to je elektronické na kniplu do všech směrů – příjemná věc. Dál si zkoušíme jak se vírník chová při stažení a přidání plynu – stačí lehká korekce směrovkou a je to. „A teď to zkusíme zastavit a zaviset“ – stahuji plyn a tahám knipl na pupek, rychlost rychle mizí, a je to tady, stojíme na místě a propadáme se, jsem lehce nervózní, přeci jenom tohle je zcela nový pocit – doteď jsem létal jen se stroji, kde se ztráta rychlosti = pád. Vírník se ale začíná točit doprava a ani plná kontra noha nepomáhá. Copak se děje? Stačí potlačit a vírník rychle nabírá dopřednou rychlost a vše je v pohodě. V tom si všímám, jak kolem nás točí hejno dravců – no je po poledni a termika celkem slušně funguje, v jiném stroji by to s námi asi celkem slušně házelo… Nabíráme trochu výšky a manévr opakujeme, tentokrát už je to v pohodě, vírník drží směr a jen stabilně opadá. Paráda! Zezadu dostávám další pokyn, ať to zkusím navést na támhle to zelené políčko. Stahuji plyn, čumák dolů a držet 100 km/h. Jde to celkem dobře, trefil bych se. Těsně před podrovnáním přidáváme plný plyn a nabíráme výšku. „Tak to půjdeme zkusit na ostro.“ – otáčím k letišti a dlouhým finále se blížíme k dráze 30. Rovnám se v ose dráhy, což je s kulatým křídlem docela brnkačka, jen naletět do osy a pak to nohama srovnat. Nad zemí podrovnávám, vytrácíme rychlost a na minimální rychlosti hladce dosedáme… První přistání mám za sebou – uffff :)
Přidávám plný plyn, vírník zvedá čumák, tlačím jako blázen a nic… v řízení je taková síla že jsem si prvně myslel, že se peru s instruktorem… stáhnout plyn, co se děje? Pavel hlásí, že máme vyvážení naplno dozadu (při přistání, když jsem dotáhl knipl na břicho se vzadu u instruktora opřelo tlačítko vyvážení o přezku – stačilo ji posunout bokem a je klid), přetrimovat a pak už vše funguje jak má, plný plyn, kolečko lehce nad zemí a na 80 už letíme. Děláme okruh a jdeme znovu na přistání, tentokrát to trochu víc drnclo, podrovnal jsem to výš, ale letmý start už je bez problémů. Děláme ještě další dva okruhy a končíme. Hodina utekla jako voda… Všichni jedou na oběd a já vytahuji notebook a honem posílám nějaká data do tiskárny – pochválen buď mobilní internet – jinak jsem musel valit domů…
Po obědě chvílí koukáme na místní Extru – Radim Kurka si přijel zatrénovat. Pak opět ve stejném pořadí sedáme do vírníku. Já už tentokrát létám jen okruhy a při tom posledním se napřed Pavel ujistil že dosáhnu na startér a pak mi to vypnul… Otáčím k letišti, celkem ležérně neb se mě zdálo, že máme výšky dost… ale padá to podstatně rychleji než na volnoběhu (který je o tohoto nového stroje prozatím nastaven dost vysoko) a tak jsem byl nakonec rád, že to dalo na práh dráhy… kupodivu když jsem se nemusel starat o motor tak to bylo jedno s nejhladších přistání. Další půlhodinka je pryč a já pro dnešek končím… Vůbec se mi nechce, ale v tomhle ideálním počasí to prý nemá cenu a tak paradoxně budeme čekat, až se to zhorší – ideálně když bude foukat aspoň 10 m/s kolmo na dráhu a v ještě lépe v nárazech…
Tak to je pro tentokrát vše. S blaženým úsměvem na tváři, dobrým pocitem po těle i v duši sedám do auta a odjíždím k domovu…

Kousek před Ivančicemi mě málem zabil debil v dodávce, který řítíc se v protisměru, přehlédl malé auto, které mi dávalo přednost před odbočením vlevo. Dupl na to natvrdo až na poslední chvíli a ten dvoukolák, co táhl za sebou, ještě chvíli pokračoval a já ho měl rovnou před předním sklem… naštěstí jsme se tam na tu silnici nakonec všichni nějak vlezli a tak se snad brzo dočkáte dalšího dílu…

Tentokrát jsem se dost rozepsal, příště už to bude kratší!

Fotogalerie ->


Fotogalerie s popisky

Jak se létá s vírníkem II. -> | Jak se létá s vírníkem III. ->

<- zpět